O smrti a bolesti

Bolest

Bolest a smrt se staly zlem, které má jít někam do kouta a zůstat přehozené plachtou, aby jej nikdo neviděl. To co jsme udělali z bolesti a smrti je zlo, ne bolest a smrt samotná.

Bolest není zlo, je to způsob komunikace. Tak k nám promlouvá tělo, že je něco špatně, že máme něco změnit, že tělo není aktuálně v pořádku.

Samozřejmě, zmiňuji zde pouze fyzickou bolest, ale pro psychickou bolest je to to samé, opět s námi tím naše mysl komunikuje. Ach, jaký paradox, aby s námi mysl komunikovala, když je naší součástí.  Přeci je zde ale určité rozdělení, jinak by žádná bolest nebyla potřebná. Nepotřebovala by nám dávat signál, že je něco třeba měnit, prostě by jsme to věděli.

Pochopitelně, pokud už nám došla zpráva a plně rozumíme tomu, co změnit, nebo třeba to dokonce nelze změnit, pak může být rozumné tuto komunikaci utlumit. Tedy například nasadit léky proti bolesti.

Ale často může být rozumnější prostě bolesti naslouchat a snažit se ji pochopit se zvědavou a otevřenou myslí. Příjmout bolest s pokorou, jako zprávu, jako způsob komunikace.

Snažit se plně naslouchat tomu, co nám chce tělo nebo mysl říct a příjmat bolest s vděčností, že s námi tělo takto láskyplně a starostlivě komunikuje.

Važme si bolesti, bez ní by jsme naše těla zdaleka tak dobře nemohli pochopit. (Ano, to se mi to mluví když žádné vážné a trvalé bolesti nemám. Ne, samozřejmě souhlasím, že je mnoho případů, kdy je třeba prostě bolest utlumit. Jen tímto odstavcem chci říci, že ji myslím si tlumíme v naší společnosti až přehnaně moc.)

A je zde další rovina chápání bolesti. Bolesti jako energie, energie, kterou lze transformovat a která tím transformuje nás. Pokud se nám podaří transformovat bolest na jiné pocity, získáváme vice kontroly nad naším prožíváním, stáváme se silnějšími a odolnějšími.

Do extrému zavedli techniku přeměny energie bolesti například Mayové, budoucí kněží si nechali propíchnout penis nebo jazyk, pokud se jednalo o ženu, a následně bylo otvorem protaženo poměrně tlusté lano, kterým se skrz díru dále posouvalo. Bolest to musela býti skutečně velká.

Dotyčným se mělo podařit tuto bolest transformovat na jiný, změněný stav vědomí. V tomto stavu jim bylo předáno vědění od předků, se kterými se propojili.

Ať už se jim to skutečně dařilo nebo ne, je jistě zajimavé, že si tuto tradici vůbec osvojili a zřejmě ji mnohokrát opakovali. Nějaký efekt na budoucího kněžího tedy tato ceremonie mít musela.

Co když nám někdo způsobí bolest, co potom máme měnit? Obzvláště u té psychické?

Můj názor v tomto ohledu je, bolest je stav mysli. Stavy mysli je možné ovlivnit naší vůlí, pokud víme za jaký konec ji chytit nebo naopak nechytit. Pokud nám někdo zarazil pomyslný nůž do srdce, vždy lze nalézat nové perspektivy, ze kterých tento nůž není až tak ostrý.

Při prožitku psychické bolesti, si vzpomenu na jedno jogínské motto, nebo mantru. „na nic se netěším, ničeho se nebojím.“ Často se ale nachytám když cítím psychickou bolest, že pramenila právě z těchto dvou pocitů. Pokud jsem se na něco těšil, něco jsem tím očekával. Pokud realita následně nenaplní očekávání, přinese mi to zklamání. Důležitější je pro mě mít vizi, záměr a snažit se jej uskutečnit, spíše než se těšit na to, co mi budoucnost přinese.

Smrt

Dále jsem se zmíníl o smrti, další „věci“, kterou by naše kultura nejradši schovala někam do rohu a přehodila přes ní deku, aby se o ní nemluvilo a nemyslelo se na ní.

Proč ale schovávat něco, co tu od začátku života je a dokud život jak jej známe tak tu taky bude. Co má začátek, musí mít také konec. Pokud popřeme smrt, popřeme i život.

Všichni živí lidé cestujeme v autobuse, zvaném planeta země. Každý má svoji zastávku, kde vystoupí, a přejde na další spoj. Někteří toto stálé přestupování vědomě ukončí, a rozhodnout se již setrvat mimo další vtělení do materiálních podstat. Alespoň takto to podal Buddha.

Pokud tomu tak skutečně je (alespoň já tomu věřím), tak jsem vlastně až příliš zvědavý na svoji další pozemskou reinkarnaci na to, abych usiloval o vystoupení z dalších přestupů. Víra v reinkarnaci mi dává nadhled, nadhled nad trápení se, zda vše potřebné v tomto životě stihnu, či zažiju. Je to daleko delší hra, než je jeden život, kterou každý z nás rozehrává.

Jsme všichni kousky božské duše, božské podstaty, které se rozdělily do jednotlivých bytostí

Zpátky ale ke smrti.

Jung tvrdil, že v první polovině života, jsou prakticky všechny psychické problémy strachem ze života, v druhé polovině života jsou strachem ze smrti. 

Proč nepříjmáme něco tak přirozeného jako je smrt? 

Na jednu stranu je přirozené smrt nepříjmout, odevzdání se smrti nebylo evolučně výhodné, chtěli jsme zachovat svůj život a nezemřít. 

Zacházet do opačného extrému, a snažit se zachovat život za každou cenu, je také neúctou jak ke smrti, tak k životu samotnému. Neboť aby mohlo něco nového žít, něco musí zemřít. Ve vypáleném lese se uchytí nové organismy, pro nás zkáza a katastrofa, pro přírodu přirozený proces.

Bez vymíraní dinosaurů by jsme tu možná ani nebyli, bez katastrofy by nevznikl zázrak takový, jakým je lidká duše.

Odejít neznamená prohru, znamená to přenechání života dalším bytostem, které se tak můžou narodit. Pokud by jsme žili dvakrát tak déle, muselo by se možná rodit dvakrát méně děti. O kolik krásných příběhů by jsme takto přišli, o tolik nových převtělení.

Pokud by jsme žili dvakrát déle, pouze by jsme zpomalili kolo reinkarnace, k ničemu dobrému by to nebylo. Kolo obnovy a reinkarnace se točí z nějakého důvodu svým tempem, stejně jako den má 24 hodin, tak lidský věk má svoji přirozenou délku.

Strach ze smrti i chuť si vzít život plyne ze sobeckosti. Pokud si uvědomíme, že každý zde máme svůj úděl, své poslání, oba strachy můžou vymizet.

To samozřejmě neznamená umírat ve 30 letech jako ve středověku. Přirozená délka života má samozřejmě delší trvání. Hledejme způsoby jak být zdravější, jak být vitálnější, jak lépe odolávat nemoci a dokonce i vymítit některé nemoci. Ale prosím, nepopírejme naši smrtelnost, bez temnoty není světlo, bez života není smrt, bez bolesti by neexistovala ani slast a blaho.