O diagnóze schizofrenie

Bláznit je ryze lidské

Co mohu sdílet s lidmi, kteří tvrdí, že mohou vidět své myšlenky jako napůl materiální objekty ve svých hlavách? Nebo cítí že část či celé tělo jim nepatří, je to jen nějaký nástroj k cítění a pohybu?

Nebo se cítí natolik vzdálení od ostatních, že se snaží najít algoritmus vhodný pro interakci s lidma? Tyto zážitky u normálních lidí vyvolávají speciální druh neporozumnění(Zahavi and Parnas 1999). Neporozumění Odlišné od toho, když například nerozumíme Maďarovi, nebo fanouškovi golfu.
V následujícím článku se pokusíme toto neporozumění alespoň trochu narušit a přidat k němu pár nitek pochopení. Jako schizofrenie se označuje velmi různorodé spektrum odchylek v chování a prožívání člověka. Dalo by se říci že je to nejvíce různorodá a nejhůře pochopitelná psychiatrická diagnóza. Pochopením zde není myšleno pouze zkoumání projevů, podmínek vzniku, neurologických rozborů a výsledků testů, pochopením je zde myšlena schopnost vcítit se a vidět svět tak trochu více očima lidí, jenž prožívají něco velmi odlišného, než na co jsme v běžném životě zvyklí.
K veřejnosti se dostávají informace především o tom, jak se schizofrenie projevuje zvenčí, jaké jsou Její tzv. symptomy. Navíc je většina informací či příběhů které se k veřejnosti dostanou poměrně extrémní, neboť jen ty dokážou zaujmout. A tak díky prapodivným příběhům o slyšení hlasu satana či přesvědčení že jsem Napoleon, což sice obojí může být skutečným příběhem člověka se schizofrenií, ale obojí jsou to informace naprosto vytržené z kontextu a tak zde asi pro většinu není ani možnost, jak něco takového pochopit.

Úvodem, zkuste se naladit a otevřít této myšlence: bláznit a obecně prožívat neobvyklého je přeci ryze lidské.

Lidské bytosti lze chápat jako různorodé spektrum jedinců, každý jedinečný, bez jakýchsi ostrých hranic mezi my a oni, nemocní a zdraví.

Ty hranice si tvoříme jen my sami v našich myslích a v našich pravidlech.

Pojďme společně chápat člověka jako jedinečnou lidskou bytost a méně jako soubor „škatulí“.

O zrodu a původu

Pro začátek by bylo dobré říct, jak se to stane, že člověk začne vnímat svět jinak, například začne míti halucinaci a slyší hlas, který mu říká různorodé nadávky.

Dosavadní výzkumy se ohledně schizofrenie většinou shodují na jedné věci, propuknutí nelze vysvětlit jedním faktorem.

Dle výzkumů mnoha a mnoha tisíc osob s touto diagnózou, bylo zjištěno, že její začátek nelze dávat za vinu jednomu vlivu. Okruh vlivů je naopak velmi široký a tak lze říci, že někdo má vyšší riziko schizofrenie a někdo nižší, nelze to však tvrdit s jistotou a také lze těžko s jistotou stanovit, jaký bude mít nemoc po propuknutí průběh. Jak se s tím dotyčný vypořádá je opět velmi individuální záležitost a může skončit jak naprosto spokojeným a samostatným žitím, tak doživotním bojem s obtížně zvládnutelnými stavy mysli.

Vezměme to tedy hezky od počátku, a budeme muset až k naprostému počátku, sic ne světa, ale jedince ano. Při početí se rozhodne, jakou budeme mít genovou výbavu, a ta hraje v tomto onemocnění značnou roli.

Poté přichází těhotenství a i to má na pravděpodobnost vzniku roli, bylo zjištěno že stresové podmínky pro plod a následná snížená porodní váha mají vliv na pravděpodobnost schizofrenie.

Od okamžiku narození má na pravděpodobnost propuknutí vliv celé spektrum faktorů, od různých infekčních onemocnění, traumatických zážitků, špatného přimknutí k rodičům (Rodiče jsou k dítěti například velmi chladní a ono tak nemá pocit bezpečí) až k individuálnímu způsobu uvažování jedince.

Typologie osobnosti

Osoby, které mají větší tendenci k tomu, aby jim propukla schizofrenie se nazývají schizotypní. Schizotypie ale není daná škatule, ve které buď jsme, nebo nejsme, je to určitá míra osobnostních vlastností. Podobně jako to, že někdo je více cholerik a někdo méně, což přibližně vyjadřuje pravděpodobnost s jakou emočně vybuchne, když se mu cestou na důležitou schůzku pokazí auto.
Mezi vlastnosti takové schizotypní osobnosti může patřit:

– Emoční chladnost, odstup od lidí

– Časté zaměstnávání se fantazií

– Přednost samotářským činostem

– Nedbání ohledů na společenské konvence a zvyky

– Chování nebo vizáž je podivná, jiná

– Vyšší míra kreativity a zabývání se zvláštními věcmi

– Podezíravost

Tyto osobnostní vlastnosti ale nejsou podmínkou pro vypuknutí schizofrenie, je to spíše ilustrace toho, jak může vypadat člověk, který by v čase vysokého stresu nebo po traumatu mohl začít mít například halucinace nebo jiné změněné stavy mysli. Nyní se podívejme jak se může schizofrenie projevovat navenek, tomu se říká symptomy a jejich začlenění pomáhá expertům při určování diagnózy. samotné symptomy, ale nic nevypovídají o významu toho, co dotyčný prožívá.
Tyto vnější projevy jsou zevrubně popsané v tzv. Diagnostickém manuálu, což je příručka používaná takřka každým z lékařské veřejnosti a poskytuje tedy jakýsi standard toho, jak schizofrenii poznat.

Klasické dělení dle diagnostického manuálu

K naplnění diagnostických kriterií schizofrenie, vyšetřovaný musí vykazovat dva nebo více positivní, negativní a/nebo disorganizované symptomy za dobu aspoň jednoho měsíce.

Mezi positivní symptomy patří bludy a halucinace. Blud je mylné přesvědčení které je stálé a pacient si jej udrží i po předložení jasných důkazů o jejich nepravdivosti. Jedná se tedy o narušení obsahu myšlenek.

Lidé s bludnými přesvědčeními často věří, že jejich myšlenky, pocity nebo chování je řízeno vnějšími silami nebo bytostmi (marťani), nebo že jsou jejich myšlenky naopak vysílány ven (do rádia díky vysílači v plombě zubu), nebo že jsou jejich myšlenky odebírány vnějšími silamí (kradení myšlenek). Často také věří, že jsou slavné osoby (např. Ježíš Kristus), že se proti nim lidé spikávají (blud pronásledování), nebo že určitá událost ( např. přírodní katastrofa) má pro jejich osobu speciální význam.

(Na bludu je zajímavé to, že ač je o bludné myšlence člověk skálopevně přesvědčen, chování tomuto přesvědčení úplně neodpovídá. I když tedy představa člověka přesvědčeného o pro nás šílené věci zní děsivě a nevypočitatelně, většinou se tito lidé drží běžného fungování i když jsou přesvědčení o zvláštních věcech. Například žena, která má blud o tom, že nikdy neměla děti je schopná říct jejich skutečná jména (Sass 1994, p. 21), nebo muž přesvědčený o tom, že celá jeho rodina byla nahrazena dvojníky se s těmito, v jeho očích dvojníky, přátelsky baví a nepátrá po opravdové rodině. Povětšinou tak blud nevede k výraznější akci (Jaspers 1963, p. 4.) a zprávy o agresivních bláznech, útočících díky bludu jsou pouze extrémní a neobvyklé případy, jelikož dle statistik jsou lidé trpící schizofrenií méně agresivní než průměr populace a hrozí spíše zvýšená agrese vůči nim od okolí.)

Halucinace jsou smyslové zážitky, které se dějí bez podkladu ve vnějším světě. Mohou mít formu zvukových halucinací, většinou tak člověk slyší hlasy říkající jedno slovo, větu, celou konverzaci, hlas dávající rozkazy nebo komentující jeho chování. Časté jsou také zrakové halucinace, které mohou být jednoduché, ve formě záblesků, či bodů, nebo složité, kde jsou viděny celé postavy. I vjemy ze všech ostatních smyslů mohou být halucinovány, příklady necháme na vaší představivosti, neboť pokud si to dokážete představit, lze to jistě také halucinovat.
Jen stojí za zmínku, že hmatové halucinace jsou často velmi nepříjemné a lidé je zažívající mají často pocit škrcení nebo lezení hmyzu pod kůží.

Negativní symptomy jsou v projevech deficitní, něco tedy chybí a na rozdíl od pozitivních nic nepřebývá. Patří mezi ně emoční a mezilidské otupění, apatie a chudší myšlení nebo řeč. Díky negativním symptomům se může rozvinout nízká motivace dělat základní denní činnosti jako úklid nebo vaření. Tito lidé mohou postrádat schopnost rozhodnout se mezi více možnostmi a často ztrácejí zájem komunikovat s ostatními, nebo odpovídají velmi plytce a s dlouhou prodlevou. Také mohou ztrácet schopnost prožívat potěšení v některých činnostech (např. sex nebo stravování) běžně považovaných za příjemné. Komunikaci může provázet snížený emoční doprovod nebo emoce úplně chybí.
Mezi symptomy dezorganizace patří rozházená řeč, díky které mají tito lidé problémy při komunikaci s ostatními. Například přeskakují mezi tématy a řeč místy postrádá logiku, nebo mohou vymýšlet nová slova. Také mohou projevovat emoce, jenž neodpovídají situaci nebo se chovají nezvykle na veřejnosti.

Typy schizofrenie

• Člověk s paranoidním typem schizofrenie má pocit, že je sledován, pronásledován, snaží se ho zabít jeho nepřátelé nebo jsou proti němu chystány různé spiknutí.

• Hebefrenní (dezorganizovaná) forma začíná o něco dříve než jiné formy (může to být už kolem 15. roku) a člověk s touto formou postupně začíná mluvit více a více dezorganizovaně (užití slov přestává dávat smysl) a také se tak chová. Jeho emoce jsou buďto ploché, nebo úplně chybí

• Katatoní typ schizofrenie se projevuje jako zvláštní způsob chování. Lidé trpící touto formou často setrvávájí v nezvyklých pozicích po dlouhou dobu a nebo napodobují chování ostatních nebo jejich mluvu. Zvláštním fenoménem je tzv. vosková ohebnost, při které člověk ustane v pozici, do které jej „vytvarujeme“ .

• Dále existují nediferencovaní, tedy lidé kteří sice trpí schizofrenií, ale nespadají ani do jedné z předchozích kategorií, např. Mají halucinace, ale nemají pocit pronásledování či spiknutí.

• Posledním typem je tzv. Reziduální. Jsou to lidé, kteří prožili epizodu halucinací, či bludů, už ale žádné nemají. Zůstaly pouze negativní příznaky, např snížená emotivita a mohou přetrvat I mírné pozitivní symptomy jako podivné či excentrické chování.

Jaký mají bludy a halucinace význam?

Moderní diagnostické klasifikace jako ta výše dle některých vědců neklade dostatečný důraz na pacientovy přesvědčení a hodnoty a na hlubší vnitřní smysl toho nezvyklého, co prožívají. Také je v něm vedlejší individuální zvládnutí a vyrovnání se s touto duševní nemocí (Wallace et al. 1997).

Pokud chceme tedy lidi zažívající halucinace opravdu pochopit, je potřeba se na svět koukat z jejich perspektivy, nasadit si jejich brýle a chodit v jejich botách, jinak pro ostatní budou jen hromada symptomů.

Pokud by jsme chtěli co nejobecnější definici toho, jakým směrem je narušen psychický svět člověka trpícím schizofrenií, jedná se o pokřivení vztahu mezi vnitřním, subjektivním světem a světem vnějším, jelikož tito lidé špatně rozlišují mezi svou představou a skutečností. Ovšem každý z nás někdy zkreslení mezi subjektivitou a objektivitou zažije, záleží ovšem na míře zkreslení, kultuře a diagnostických nástrojích (kolik podmínek musí splňovat a jakých) aby byl označen jako schizofrenik.

Například mnoho kuřáků si říká že jim kouření vlastně zase tak neškodí a najdou si na tom i nějaká pozitiva, zato dle statistik na následky kouření zemře až 50% kuřáků. Spousty kuřáků tedy žijí v bludu a mají narušený vztah mezi subjektivním (kouřím a líbí se mi to) a objektivním (dle statistik zemřeš o 15 let dříve), ale málokdo by na ně za to volal psychiatra.

Stavy mysli při bludech by neměly být považovány jako mylné výroky o realitě, ale jako pravdivé výroky o prožívání dotyčného člověka (Spitzer 1998). Na to co lidé prožívají při propuknutí schizofrenie by jsme tak měli nahlížet co nejvíce z pohledu jejich vnitřního světa, ne pouze soudit co je a co není reálné, jelikož pro ně je halucinace často stejně reálná jako my stojící hned vedle.

Kimura bin (2001) neuvažuje o myšlení schizofrenika jako nějak narušeném. Pro něj je schizofrenie především porucha vnímání své osoby, především tak, že určité části svých myšlenek už nevnímají jako své vlastní. Jsou si tak nejistí v tom kým jsou a je pro ně náročné znovu najít svoji identitu.

Podobně uvažuje i R.D. Laing (1971), pro kterého je schizofrenie chybění důvěry v materiální svět a lidi kolem. Tak do vtahů mezi mnou a okolním světem začne zasahovat také vztah mezi jednotlivými částmi mé mysli, například slyším hlas své matky, s čímž nemohu nic dělat a stává se pro mě stejně reálným jako hlas lidí kolem, je tak narušena vnitřní jednota. Poměrně trefné přirovnání je k orchestru, který ztratil dirigenta (Kraepelin 1899/1900), nebo dirigenta vidí jen jedna polovina muzikantů.

Co se týče tzv. negativních symptomů, daji se vysvětlit tak, že pokud je narušen pocit vlastního jednotného bytí, je daleko těžší aby mnou něco vnitřně hnulo, něco se mne hluboce týkalo. Z toho důvodu mohou být emoce člověka se schizofrenií plošší a jeho motivace nižší. Při sníženém prožitku vlastní osobnosti se jej totiž okolní dění týká daleko méně.

Něco dělat, být akční tak často vyžaduje daleko větší snahu, jelikož se tyto věci jeví, jako by se mé osoby moc netýkaly.

Nové pohledy na schizofrenii

Další pohled na schizofrenii je jako na onemocnění tzv. „zdravého rozumu“ (Stanghellini 2004), což může mít dvě interprtace:

1. Schizofrenie je onemocnění funkční symfonie, což znemožňuje vidět jednotlivé vjemy jako jeden celek. Proto pro tyto lidi není samozřejmé sáhnout na sklenici, kterou zároveň vidím a vnímat tento dotek a pohled jako týkající se jednoho objektu. Toto se může týkat i jednoho smyslu, kdy může být obtížné vidět napřílad psa jako jeden celek, ale vidí hlavu, čtyři nohy, tělo atd. Jistě je to obtížné si představit, o to obtížnější musí být takto to opravdu vnímat.

2. Schizofrenie jako narušení praktických znalostí, ztrátu schopností vidět jasně pravidla „lidské hry“. Jaké hry máme na mysli? Například jak probíhá nákup v obchodě, jaké emoce zvolit když kamarádovi zemřel otec a jak se k němu chovat, pro lidi trpící schizofrenií jsou tyto volby často velmi složité.

„Pokud se pokusím rozumět jim, zároveň s tím porozumím některým základním rysům mého způsobu prožívání a pochopím smysl svého vlastního prožívání, a tímto počinem se začnu cítit mimo to, co je v mém životě pevné a vypadá vnitřně jasné a přesvědčivé. Schizofrenní ‚abnormality‘ představují většinou nepovšimnuté stavy normálního denního prožívání. Když poslouchám svého schizofrenního partnera, možná mám příležitost před sebou vidět to, čeho si nemohu sám být vědom, když jsem obrácen do okolního světa s takzvaným ‚přirozeným‘ přístupem. Pokud se pokusím do něj vcítit, riskuji tím uvědomění, že většina (pokud ne všechno) toho, co považuji za ‚samozřejmé‘, takové ve skutečnosti není, je to podmíněné mojí osobou. Pokud odvrátím svůj zrak, jako on, od okolního světa, začnu vnímat to, co mi bylo v okolním světě ukryto, téměř jako pevné objekty a materiální procesy, které jsou tohoto světa součástí. Mou mysl, mé tělo a můj svět uvidím jakoby z jiného místa. Pokud jsem dřív cítil, vnímal a jednal, převedu tyto pocity, vjemy a jednání na vnější objekty ke zkoumání.“

G. Stanghellini

„Člověk přestává být schizofrenik, když potká člověka se kterým se cítí být chápán.“

C.G.Jung

„Není velkého myslitele, co v sobě nemá špetku bláznovství“

Aristoteles