Kniha Ženy z Bohnic

Edna Nová - Ženy z Bohnic

"Záchod je pro pacienty v Bohnicích chrámem společenského vyžití. Místní undergroundové doupě
pro otupělé buřiče. Na zemi se tísní ženské s cigárem v hubě, usrkávají rozpustné kafíčko z vlažné kohoutkové vody, teplá neteče, sorry holky, a u toho kafrají o zhovadilosti světa. Občas idylku
přetne nafintěná slečinka s parfémem v ruce, která svůj Dior deklasovala na úroveň WC fučifuků,
aby po sobě nezanechala ani ten nejmenší prd. Jemňoučkým hláskem pípne: „Prosím, můžete odejít? Potřebuji na kakání soukromí.“ A banda zdejších kavárenských povalečů se neochotně zvedne a umožní slečince přepych prázdných latrín. Hej, to je pohodlíčko jak v hotelu Hilton!

Záchodová lejdy, titulovaná také jako královna hajzlíků, je ztělesněním barvy smogu; má
šedou kůži, vlasy i oči. Ztracena v hustém kouři, schovaná ve flekatém, místy propáleném župánku, s kyslíkovou maskou připravenou, až se dostaví další astmatický záchvat, při kterém ze sebe
vychrchlá pozůstatky své duše. Lejdy v noci nespí, dřepí v prostorách vyměšování, bafá jednu za
druhou, občas se u toho dusí, občas si poklábosí s dalším insomniakem. Prášky na spaní, v těch
se vyzná. S přehledem chrlí jména přípravků jak ukolébavku před probdělou nocí: „Halí belí, Stilnox lení, Hypnogen není. Sanval v zelí a Zolpidem v petrželi.“ Bohužel, žádný zázrak současné
medicíny jí dosud dlouhodobě nezabral. A tak je to tady se všemi – na mě zkouší jedno antidepresivum za druhým, aby mi po čtrnácti dnech užívání diagnostikovali zhoršení.

Za Lejdy nikdo nechodí, nikdo z jejích známých si nevzdechne ani na čtvrthodinovou zdvořilostní
návštěvičku. Přesto není sama, síla její vůle či možná vábivé charisma jejího utrpení nás nutí schoulit se k ní na chladné, oprýskané dlaždice. I já za ní div nedolejzám, za její partou složenou ze samých poraženců. Má neoddiskutovatelné vnitřní kouzlo, jež z ní tryskavě vyvěrá, její vyčerpaný zevnějšek křičí: Hleďte, vůdkyně zdecimovaných trosek. Ale to s ní se smějeme, když žena v Bohnicích pokřtěná jako Náboženská euforie vyleze z kabinky, ukloní se Bohu a po svatém otčenáši připojí svůj dodatek:
„A Bože, Bože, moc ti děkuji za dnešní kvalitní hovno.“ Buranskému, až sprostému černému humoru se v takových podmínkách daří, kvete tu o sto šest. Zjemnělým, lyrickým dámám vstup zapovězen.

Příběh Záchodové lejdy je v Bohnicích obvyklý. Život brutální jak držka rozbitá stokilovým boxerem, otec hajzl, muž ještě větší hovado, dítě na krku a starej se sama, pomoc nečekej, ti šmejdi ti pomůžou leda do nejlacinější urny. Podepsalo se to na ní vráskami, vyrytými rýhami: padesát byste jí nehádali, možná šedesát, možná více, její tvář je bezvěká.
S ničím se nemazlí, se vším je hned hotová."