Psychóza jako transformační proces

Pro začátek je důležité ujasnit, jaký je rozdíl mezi termíny psychóza a schizofrenie. Psychóza je pokládána za závažnou duševní poruchu. Její chronická forma se nazývá schizofrenie. Někteří autoři pokládají toto dělení za umělé, neboť dle mnoha studií  může přestat být chronickou a dotyčný se z ní zotaví a tento jev je poměrně častým (Bola and Mosher, 2003; Williams, 2012). Pokud se člověk zotaví, jednalo se o psychózu, pokud ne, jedná se o schizofrenii, alespoň tak je často uvažováno. Ovšem průběh a šance na zotavení při psychóze je značně ovlivněná použitou terapií a okolními podmínkami (Bola and Mosher, 2003; van Blarikom, 2006). Z toho vyplývá, že nelze jednoznačně říci kdo, má schizofrenii a kdo „pouze” psychózu. Stejně tak totiž nelze říci, že ten komu špatně srostla zlomenina (a nyní má problémy s pohybem) díky nevhodné péči o toto trauma trpěl jiným onemocněním, než ten, kdo jí má perfektně srostlou a po letech už o tomto traumatu ani neví. V této práci tedy nebudu považovat schizofrenii a psychózu za dvě jednoznačně oddělené kategorie. Spíše psychóza může po čase začít být považována za schizofrenii.
Většinou se o těchto nemocích mluví z biomedicínského pohledu, kde je jejich výskyt vysvětlován nerovnováhou neurotransmiterů v těle. Takový pohled většinou redukuje problém na soustavu symptomů, tedy halucinace, chaos v myšlení, podezřívavost. Pokud ale rozkouskujeme a roztřídíme jedinečný prožitek jedinečné bytosti, máme tendenci přehlížet opravdovost tohoto lidského utrpení (van Blarikom, 2006).
Může humanistická perspektiva pomoci člověku zažívajícím výrazně abnormální stavy mysli, jakými je psychóza?
Carl rogers přišel s tzv. „humanistickou teorií” a „přístupem zaměřeným na člověka”. Přišel s podstatnou myšlenkou o „sebeaktualizující tendenci” všech organizmů.
“Jde o vrozenou tendenci organismu rozvíjet všechny své kapacity takovým způsobem, který slouží udržení nebo rozšiřování organismu…..Zahrnuje vývoj směřující k diferenciaci orgánů a funkcí, expanzi v pojmech růstu, expanzi efektivnosti využíváním nástrojů, expanzi v rozšiřování skrze reprodukci. Je to rozvoj směřující k autonomii a vzdalující se od závislosti a kontroly vnějšími silami.” (Rogers, 2004). Každý organismus se tak snaží aby rostl a byl zdravý.  V růstu člověka může bránit nedostatečné přijetí naší osoby okolní společností nebo nedostatečné přijetí aspektů částí naší osobnosti námi samými. Obzvláště pro člověka zažívajícího psychózu může být přijetí společností a sebou samým velmi obtížné, neboť se jeho prožívání výrazně liší od lidí okolo a tyto změněné stavy vědomí nejsou naší kultůrou příliš ceněny (Williams, 2012). V tomto problému by z humanistické perspektivy bylo velmi žádoucí přijetí a porozumnění klientovi. Ačkoliv právě přijetí a porozumnění může být jedním z nejtěžších úkolů pro terapeuta pracujícího s psychotickým člověkem, není vhodné na ně zapomínat. Odloučení mysli člověka s psychózou může být jedním z nejbolestivějších aspektů těchto stavů (Olson, 2017a). Možná po přijetí terapeutem  takový člověk dokáže snáze příjmout sám sebe. Pokud toho bude schopen, bude také schopen se změnit (Olson, 2017a). Jung dokonce tvrdí, schizofrenik, kterému někdo dokázal porozumět již není schizofrenikem. V této perspektivě je humanistický přístup velmi přínosný, neboť v žádném jiném přístupu není větší důraz na vytvoření vzájemného vztahu, ve kterém jeden předává povahu svého vnitřního světa tomu druhému (van Blarikom, 2006).
Tento hluboký příjmající vztah s okolním světem může být to, co člověku před, po i při psychóze může nejvíce chybět. Tito lidé skrze psychotické episody ztratili nitky jakými vztáhnout okolní dění ke své osobě. Mají nyní za úkol vybudovat si či nalézt nová spojení se světem (van Blarikom, 2006).
Humanistický psychoterapeut by měl klienta bezpodmínečně příjmout, toto by v ideálním světě měli dělat i lidé kolem nás. Ovšem člověk prožívající psychózu může být od tohoto ideálu obrovsky daleko. Co společnost chce aby psychotického člověka lépe přijala? Dle van Blarikoma (2006) chce, aby byl zase normální. Toto ovšem není opravdový problém, problém je, že západní společnost má svou vlastní definici normality: Být nezávislý, produktivní a společensky zúčastněný (van Blarikom, 2006).
Je tedy otázkou, zda by humanisticky orientovaný terapeut neměl být schopen odprostit se od těchto kulturních norem pro přijetí, aby byl schopen lépe příjmout svého klienta.
I v toleranci odlišností je pro terapeuta velký potenciál k vytvoření bezpečnějšího a tolerantnějšího prostředí. “V naší západní společností totiž pořád není dostatek prostoru pro rozdílnosti. Sice jsme navzájem tolerantní, ale pokud dotyčný vede opravdu rozdílný život, jaký například vedou osoby s duševním onemocněním, jsou zde pouze dvě možnosti. 1. Zúčastníš se (po hospitalizaci) psychosociálně rehabilitačního programu, kde se naučíš zotavit dle jednotných hodnot společnosti ( stálá práce, dostatek sociálního kontaktu, poslušnost vůči léčbě) 2. Nebo jsi nucen žít život na okraji společnosti. Být odlišným je tolerováno, ale ne ceněno” (van Blarikom, 2006). V tomto ohledu má humanistická perspektiva jistě co nabídnout, pokud terapeut bude schopen ocenit i věci, nejsou v naší kultuře natolik oceňovány, ale přece mohou konkrétnímu jedinci prospívat. Velmi odlišnou (od naší kultury) perspektivu na psychotické onemocnění měl J. W. Perry (1974). Ve své podstatě vycházel z předpokladu, že i psychotický (pro naší kultůru nemocný) proces je také jen projevem tíhnutí organismu k sebeaktualizaci, jak tento jev popsal C. Rogers. Perry tvrdil, že pokud se snažíme podpořit člověka procházejícího psychotickým procesem, je důležité mít na paměti, že to není samotný psychotický proces, který je třeba léčit – tento proces je tou samotnou snahou organismu se vyléčit a vyrůst limitujícího pojetí světa a sebe sama. Spíše než snažit se tento proces zvrátit či utlumit, je nejlepší nabídnout podpoření tohoto procesu. A nejlepší cestou tomuto je pomoci jasností (clarita) a péčí (carita) (Williams, 2012). Termínem jasnost je Perrym myšlena schopnost být opravdově přítomný s danou osobou a snažit se osobě porozumět a podpořit ji v hledání smyslu pro její zážitky. Žádná úroveň vzdělání nás zde nemůže dostat do pozice, kde víme o smyslu prožitků druhé osoby více, než ona sama. Naší prací je zde být pomocníci v přechodu skrz tento proces. Druhým pilířem pomoci je dle Perryho péče. Tím myslel, že by jsme být v respektujícím a bezpodmínečně příjmajícím kontaktu s dotyčným člověkem, nezávisle na tom jak náročné jím prožívané zážitky budou (Williams, 2012).
Jak ovšem může něco, co je běžně pokládáno za nemoc býti procesem?
Tito jedinci, se mohou pouze snažit přežít tak jako každý jiný, akorát v neskutečně obtížných podmínkách. A pokud je někdo vystaven neskutečně obtížným podmínkám je třeba zakročit k mimořádným strategiím. Takové strategie okolnímu mohou přijít okolnímu světu jako naprosto absurdní, ale to jen pro to, že nerozumí celému rozsahu problému (Williams, 2012). Je známo, že není jedna příčina schizofrenie, ale je multi kauzálně podmíněna jak skrze biologii a genetiku jedince, tak skrze jeho jedinečný životní příběh (Williams, 2012) , pochopit tak celý rozsah problému tak může být dost možná nemožné. Jak probíhá tento proces?
První se vyvine sebeobraz, nebo obraz světa, které jsou nesnesitelně limitujícími, poté psyché započne hluboké přeskupení. Během této změny, dle Perryho (1974) jsou aktivovány nejhlubší hlubiny naší psyché a vysají tak obrovské množství energie zbytku organickému systému. Tímto je ponecháno jen velmi málo energie vyšším vrstvám psyché, zodpovědných za naše adekvátní vnímání a vstahování se k okolnímu světu. Když se toto stane, je člověk zaplaven archetypálními afekty spojenými s obrazy. Tyto výjevy a pocity jsou pak velmi často zaměňovány s venkovní realitou. Převládajícími procesy při tomto spojování vnitřního s vnější realitou je identifikace a projekce (Williams, 2012).
Začátkem psychotického stavu by tak měl být určité výrazně nevyhovující nastavení, které je třeba reorganizovat.Aby tato reorganizace mohla nastat, musí se první uskutečnit proces dezintegrace a následné reintegrace našeho pojetí sebe sama a okolního světa (Williams, 2012). Pokud tento proces dojde ke zdárnému konci, ocitne se jedinec ve zdravějším stavu mysli, než tomu bylo původně (Williams, 2012).
Toto dynamické pojetí naší existence, toto přirozené tíhnutí k sebeaktualizaci ovšem často nerespektuje běžná péče o takového člověka. Ta se totiž snaží jej dostat do původního stavu jak je to jen možné, snaží se o opětovné nastolení homeostáze(Williams, 2012). Není ale adekvátnější nahlížet na organismus jako na Homeodynamický? Tím je myšleno, že pokud se objeví nový stresor, organismus se nesnaží dostat do původního stavu, ale snaží se nalézt nový stav, ve kterém by se se stresorem lépe vyrovnával (Williams, 2012). Stejně tak lze na naší společnost nahlížet spíše homeodynamicky, například recyklování nebylo před stovkou příliš podstatné a dnes je jedním z velkých témat a výzev pro budoucí generace. Musíme tak nacházet nové a nové taktiky jak se dostávat do rovnováhy, pokračovat vpřed, pokud přichází nové problémy.