20201031_131148

Je v pořádku upadnout.

 Můj příběh se váže k nedávnému zážitku, který mi pomohl postavit se zase na nohy. Ještě před sedmi lety jsem měla problém s panickými atakami. Jak čas plynul, naučila jsem se s nimi pracovat, žít víc pohodově, brát život více s lehkostí a panické ataky z mého života prostě odešli pryč. Proto mě překvapilo, když mi tento démon poprvé po tak dlouhé době zase zaklepal na dveře.

Bylo toho už moc najednou. Situace v době "covidové" nás tlačí do různých zákoutí naší psyché a vystavují nás novým výzvám v životě. Celou dobu jsem to relativně zvládala, moc jsem nekoukala na zprávy a věnovala se hlavně sobě a své rodině a i v době krize je můj život stále veselým a plným zážitkům, nemůžu říct, že bych se cítila dlouhodobě špatně. Ale jeden týden se toho nashromáždilo moc najednou. Každý den se něco velkého zbořilo. Celá má rodina onemocněla covidem, mamka s nemocným srdcem a silným astmatem, její přítel s jednou plící, babička s imunitním onemocněním i dědeček, všichni ve společné domácnosti a já kilometry vzdálená od nich bez možnosti jim jakkoliv pomoci či o ně pečovat i jen třeba nošením jídla. Pak zavolal táta, že jej vyhodili z práce, ve které dělal 13let a je na brigádě u pásu s rouškami, ranní i noční, 12tky. Zavřeli se všechny kavárny, takže už ani můj příjem nebyl, přestože mi vždycky vycházelo běhat po brigádách a u toho tvořit a prodávat své obrazy nebo dělat videa na zakázku či jiné projekty.. jenže to se najednou taky zastavilo. Bez sociálního hemžení se někde vytratil zájem o mou tvorbu. Povinnosti do školy, neustálé shánění práce a vymýšlení, čím a jak se uživit. Zároveň zde bylo ZaBřehem, které potřebovalo (a stále potřebuje) spoustu péče a úsilí, aby z něj něco pěkného bylo. A všechny ty poslední finance a čas, který jsem tomu věnovala chtěl najednou smést úřad, když nám přišel dopis, že máme v podstatě vrátit pozemek do původního stavu. Výčitky, co všechno jsem měla udělat jinak a čemu všemu jsem měla dát víc pozornosti, víc se bavit s místníma nebo udělat místo víc hezčím, přijatelnějším pro okolí a a a.. no a pak odvezli ještě babičku do nemocnice s covidem a oboustranným zápalem plic. A když jsem rozdýchala tohle a jela dělat jeden výtvarný projekt na zakázku, tak se také nevyvedl a zhasl i plamínek radosti z toho, že dělám něco, co cítím jako své poslání. Někde mě to zlomilo. Měla jsem pocit, že mi vesmír háže klacky pod nohy. Dostala jsem se do role oběti, pomalu, nenápadně, plíživě si mě omotal neviditelný démon, který ze mě začal vysávat energii a já ho začala sama živit pochybnostmi o tom, kdo vlastně jsem, že nedokážu být tako jako dřív.. v pohodě.

A tak jsem šla do lesa, protože tam se vždycky cítím klidná. Ale místo klidu nastal úplný opak. Měla jsem pocit, že se nemůžu nadechnout, o to víc, co jsem se dýchat snažila. Že vyletím z kůže. Stáhla mě úzkost a nekontrolovatelný výbuch emocí a pláč. Neměla jsem v hlavě jedinou myšlenku, ale celé mé tělo bylo paralyzováno strachem a úzkostí, jako bych úplně zapomněla kdo jsem a na všechny mé zkušenosti s tím, že strach je jen iluzorní. Opakovala jsem si: "Tak jo, prostě si tady sednu a uklidním se, všechno je v pořádku, nic se neděje. " Seděla jsem v dešti u stromu a snažila se uklidnit svůj dech a bušící srdce.. ale přitom mě pořád pronásledoval pocit, že kolem mě někdo je, že nejsem v bezpečí.. že na mě každou chvíli něco vyskočí. To všechno démon panické ataky umí ve vašem mozku zprostředkovat, pocit šílenství a ohrožení. Jste jako naplá struna, na kterou brnká každý vzruch a máte pocit, že jste jen kapku od toho, aby jste se zbláznili. Zavřela jsem oči a snažila se meditovat, uklidňovat, napojit sama na sebe.

Na klid.

Klid.

Klid..

Opakovala jsem to slovo jako mantru a ono to s každým nádechem a výdechem pomáhalo. Když jsem po chvíli otevřela oči, padl můj zrak na spadlé listí. Vzala jsem jeden ztmavlý list do ruky. A přišly ke mě tyto myšlenky:

"Podívej se na to spadené listí. Vidíš, takový list si nedělá hlavu s tím, že spadl. Je to naprosto přirozené upadnout nebo začít vadnout. A dívej, kolik je tady toho listí spadaného. Listí, které ztratilo svůj účel a tak popadalo. A teď tu leží a vytváří tak krásnou barevnou mozaiku na zemi. A taky se nepokouší vrátit na strom, jen protože tam bylo předtím celý svůj život a zářilo barvami a pomáhalo ostatním zachytávat ten nepořádek z ovzduší a dodávat kyslík. Teď je prostě spadlé na zemi a je to v pořádku, protože je pořád stejně krásné a důležité, čistě tím, že existuje. Nic víc ani míň. Být stačí. Pořád se najdou brouci a drobná zvířátka, která pod listím najdou domov. Je pořád stejně užitečné, prostě jen změnilo svou energii, své bytí v prostoru. Podívej se na slunce a mraky. Kdyby pořád svítilo, všechno by bylo spálené. A co teprve déšť. Co bychom dělali bez deště, kdyby nečistil všechny ty nánosy prachu z listí? Je v pořádku plakat. Je v pořádku být na dně, dokud nenajdeš sílu vstát. Kdyby ti krvácela noha, tak si ji přeci taky první na zemi obvážeš než se vydáš pro pomoc. Klid. Všechno má svůj čas. Důležité je nacházet v jakýchkoliv situacích klid a přijetí toho, co se děje. Stejně jako že podzim zničí všechno listí a kvítí na stromech, aby se mohly stromy a zvěř připravit na zimu. A sníh zase roztát, aby mohlo vše začít znova růst a kvést. A i rostliny šetří přes zimu svou energií, aby měli na jaře sílu prorazit mrazivou půdou. Jen díky tomu, že celý ekosystém spolupracuje s tím, co se zrovna děje, může začít další období."

A mě konečně přeplo z toho "vymazaného mimotělo módu" a šla jsem domů. S vědomím toho, že budu svou psychohygienu dávat opět na první místo před všechny ostatní povinnosti, protože od klidné mysli se odvíjí všechno ostatní. Jo a taky třeba psát, protože mi to ulevilo a já se zase cítím dobře.

V klidu.

V klídku.

V klídečku.

🙂

 

 

5 1 Volit
Article Rating
Subscribe
Notify of
guest
0 Comments
Komentáře
Ukázat všechny komentáře